Proč jsem se rozvedl - náprava neznalosti 

Narodil jsem se 6. dubna 1933 Praha. Po 20 letech a 4 dnech jsem se oženil (10. dubna 1953, Praha) s Drahomírou Žďárkovou. Bydleli jsme ve velkém bytě mých rodičů Praha 12 (později 3), Královské Vinohrady. Při sporech,  i když v právu nebyla, jsem byl vždy na straně Dráži podle „Host do domu, Bůh do domu“.

30. dubna 1954 se nám narodila dcera Helenka, avšak Dráža odjela rodit do Náchoda, blízko své mámě v České Skalici, aby dceru vychovávala její máma a moje máma se s ní nemohla setkat.

25. února 1959, Jičín, mi zemřela babička, máma mého táty. Zdědil jsem její dům, čp. 13. Protože jsem ho z politických důvodů nesměl vlastnit, musel jsem ho prodat,. Za získané peníze jsem si koupil skútr ČZ 175 a s Drážou jsme jezdili každý weekend do České Skalice za Helenkou u Drážiny mámy Otylky.

První polovinu našeho desetiletého manželství jsme se s Drážou milovali. V roce 1957 Dráža dostudovala geologii a přijala místo asistentky Dr. Václava Havleny na katedře uhelných ložisek Albertov 6. V polovině našeho manželství přestala chodit domů bez jakéhokoliv vysvětlení. Když za několik týdnů přišla (měla horečnatou anginu) a zeptala se, jestli může domů, přijal jsem jí – náš vztah se ale stal formální. 

Dál jsme jezdili o weekendech za Helenkou do České Skalice. Takhle jsem si ale rodinu nepředstavoval. Řekl jsem Dráže, že Helenka musí k nám do Prahy, jinak že se rozvedu. Dráža namítla, že na ní nebude mít čas, protože má na katedře spoustu práce, takže bych se o Helenku musel starat sám a že neplním řadu povinností, jako třeba odevzdání kandidátské práce. Prohlásil jsem, že své povinnosti splním a stačím se o Helenku starat. Na to už Dráža nic neřekla. Helenka u nás dostala pokoj (přebudoval jsem velkou kuchyň v další pokoj, a kuchyň zařídil v pokojíku pro služebnou). O Helenku jsem se staral: pomáhal jí s úkoly a i jinak připravoval pro školu, Helenka mi pomáhala mýt nádobí: spřátelili jsme se. Své povinnosti jsem bez problémů splnil (napsání, odevzdání a obhajobu kandidátské práce, výzkumné zprávy v zaměstnání — Ústřední ústav geologický).

Jednou v noci jsem zaslechl, že Helenka ve svém pokoji plakala. Když jsem do pokoje vešel a zeptal se proč pláče, řekla mi, že je jí smutno po babičce. Na to neexistovala slova. Otylka Helenku jistě vychovávala k úctě k  rodičům, ale láska to nebyla: tu měla ke své babičce Otylce, nás rodiče vlastně moc ráda neměla. Ale láska je největší zázrak života.

Abych zachoval Helenčinu lásku (i když k její babičce), rozhodl jsem se, že se rozvedu. Bylo mi 30 a doufal jsem, že v příštím manželství už takové chyby neudělám. Dráža proti rozvodu nic nenamítala. Jen řekla „Když se chceš rozvést, tak plať!“. Věděl jsem, že její život jako rozvedené dívky s dcerou bude těžší než můj, a dal jsem jí vše mimo své postele a regálu knih. Také jsem jí dal naše práva na uspořený družstevní byt (Spořilov). Soudní rozsudek mi 10. dubna 1963 vyměřil měsíční výživné pro Drážu s Helenkou, které jsem Dráže zpočátku dával osobně, po emigraci 25. srpna 1968 bankovním převodem.

Výše uvedená fakta píši jen proto, že jsem se nedávno dozvěděl jiné vysvětlení svého rozvodu. Zdůrazňuji, že jsem v době prvního manželství svou následující ženu neznal – s ní jsem se seznámil až rok po rozvodu: v únoru 1964 (svatba 1. 7. 1965). Nemohla být tedy příčinou mého rozvodu. Příčina byla jednoduchá: naše dcera byla vychovaná mámou Dráži, Dráža na Helenku neměla čas.